Jak jsme k Aplíkovi přišli
Chandler Šťastná Berjanka
aneb. "Jak jsme k Aplíkovi přišli"
Při pátrání po tom, který z těch Salašnických psů bude naše Agátka, jsme se seznámili i s plemenem Appenzelský salašnický pes. Popravdě se nám líbil nejvíc, Entlebuch nám připadal moc malý a dlouhý, Velký švícarský zase už moc "telecí", Aplík byl akorát a krásný. Zjistili jsme, že ve vesničce za Dobříšem bydlí pani, která Aplíka má a vydali jsme se s Agátkou na návštěvu. Nebyla to hlášená návštěva a tak jsme se nemohli divit, že jsme paní nezastihli. Zjistili jsme alespoň telefon a po čase si domluvili setkání u nás. Výbuch smíchu, kterému se paní neubránila, když viděla Agátku (rádo-by Salašníka), nám sebral poslední naděje. Dnes již chápu co ji tak pobavilo, tenkrát jsem ještě Apla naživo nikdy neviděl. Smířili jsme se s tím, že naše zlatíčko Agátka bude Vestaj. Po čase nás tato paní kontaktovala s tím, že v chovné stanici odkud má ona svojí Alexu, mají dva vrhy štěňat, že by to určitě stálo za návštěvu, pokud se ještě o Aplíky zajímáme.
Vyrazili jsme tedy na výlet, jen tak se mrknout. Po té co jsme prožili příjemný půlden v chovné stanici Šťastná Berjanka, odjížděli jsme plni dojmů, nových informací a se zamluveným štěnětem, které si nás, tedy spíš našeho syna, vybralo.
A pak už jsme jen čekali, denně sledovali na stránkách jak nám štěňoch Čeňoch roste a straaašně se těšili.