Jdi na obsah Jdi na menu
 


Agáta

   V létě 2010, v práci o pauze na svačinu, kolegině vyprávěla, jak dostala k narozeninám chlupatý dárek. Říkala, že dostala štěně Berňáka, že si ho nemůže nechat, že je štěně zatím u jejího bratra, ale ten na něj nemá moc čas, chodí do práce a tak je štěně zavřené v přepravnim boxu většinu dne, hlavně že bydlí v bytě na sídlišti a to není pro Bernského psa to pravé. Zmínila se, že uvažovala o tom mi ho nabídnout, ale bála se. No a už jsem byl načatý. Máme doma asi patnáctiletého křížence a o dalším psovy jsme se s manželkou bavili, dokonce žena říkala, že právě bernský by se jí zamlouval a tak tohle byla opravdu výzva, měl bych vysněného psa a ještě bych pomohl nešťastnému štěněti.

  Doma vše schválili a tak jsme se vydali do Příbrami pro štěně. Když jsem viděl tu chudinku, bylo mi jasné, že je zase všechno jinak (jsem na to v životě zvyklý, když se na něco moc těším, bývá většinou nakonec všechno jinak). Bratr kamarádky mne přesvědčoval, že to není sice úplně Bernský, ale že to je salašník - "ten jiný". Jenže vraťte štěně jen proto, že není úplně takové, jaké by mělo být, kor když víte, jak krásně žije. 

agatka.jpgProstě jednou jsem řekl, že si jí vezmu, tak byla naše. Samozřejmě, že jsem pobavil každého komu jsem řekl, že to měl být salašník, ale nevzdával jsem to, na netu jsem zjistil, že jsou ještě tři druhy Švýcarských salašnických, tak co kdyby ...

Začali jsme se více zajíma t o tato plemena, nejdřív jsme doufali, že snad nějaký nestandartní Appenzell, pak jsme si říkali, že možná i Entlebuch, ale každý kdo nás s Agátkou potkal, chválil, jak máme krásného jezevčíka.

  Moc jsme toho o Agátě nevěděli, předchozí majitel ji prý koupil pro syna za dva tisíce jako nestandartní štěně čistokrevných rodičů, údajně ji bral v šesti týdnech, byla neočkovaná a začervená. Když jsme se snažili dozvědět odkud pochází, jediné co jsme dokázali zjistit, že odněkud z Drásova, tenkrát jsme chodili půl dne po Drásově barák od baráku a ptali se, zda někdo nemá tušení, od koho by to mohlo být štěně. Chtěl jsem mít alespoň nějakou představu o tom, co je to vlastně za psa a kolik mu vlastně doopravdy je. Bohužel nezjistili jsme vůbec nic, ale Agátka rostla čím dál tím víc do jezevčíka a tak jsme přestali pátrat. 

  Dál jsme museli vyřešit otázku, co až bude Agátka dospělá. Osobně i když věřím tomu, že kříženci jsou neuvěřitelně odolní a chytří a mají spoustu dalších plusů, jsem proti dalšímu úmyslnému množení takových psů. Útulky jsou plné krásných kříženečků, jsem přesvědčen, že když někdo dá za psa nekřesťanský peníz, je větší pravděpodobnost, že si psa bude vážit a starat se o něj, než když někdo dostane od kámoše štěně se slovy "na vem to dětem, musel bych se toho zbavit". Prostě jsme několik dnů studovali internet, četli všechna pro a proti a nakonec se u Agáty rozhodli pro kastraci i když nám to náš veterinář všemožně rozmlouval. 

  První zima utekla jako voda a Agáta se ukázala jako opravdu chytrý a chápavý pes. Protože nejsme rodina, kde by se střídali návštěvy jako na běžícím pásu (máme jen pár přátel o nihž si myslíme že jsou opravdoví) museli jsme hned na jaře začít řešit otázku socializace. Snažili jsme se samozřejmě již před tím, ale rozhodli jsme se, že nějaká psí školka by byla asi to nejlepší. Začali jsme tedy navštěvovat každý týden paní Posekanou, která nabízí něco jako psí školku, nebo spíš počáteční kurz poslušnosti a Romča zjistila, že její spolužačka provozuje cvičiště agility, tak že jsme začali chodit i tam a vyřešili tím i problém s případným tloustnutím po kastraci. Cvičák i agility Agáta zvládá suprově.

 

Pokračování příště ;)

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA